3D televize: Budoucnost, která rychle upadla v zapomnění
A pak – šmytec. Za tři roky tyhle zázračné krabice zmizely z obchodů, jako by je někdo odvolal zpátky na mateřskou loď z Oblasti 51.
Začalo to samozřejmě v kině. Už v padesátých letech, kdy byl svět ještě černobílý a reklamy na cigarety považovali za vrchol elegance, dostávali diváci ty proslulé papírové brýle s červeným a modrým sklem. Lidé to milovali. Chvíli. Ale obraz byl tak příšerný, že by si je nenasadil ani pes.
Pak přišel Avatar. Tržby rostly rychleji než sebevědomí Elona Muska a vypukly závody. Samsung, Sony, LG – všichni chrlili 3D televize na trh, jako by tím léčili nudu. Neměli jste-li doma 3D televizi za tři tisíce euro, byli jste automaticky milovníkem chudoby a dvourozměrného smutku.
Ale… úplně ne. Protože když jste si toho předraženého technického obra konečně dotáhli domů a zapnuli ho, přišla rána reality. Potřebovali jste brýle. A ne ledajaké. Byly to ty, ze kterých vás rozbolela hlava, vybíjely se rychleji než vaše motivace v posilovně a mizely za gaučem přesně ve chvíli, kdy měl film začít.
I když jste zvládli všechno správně, ukázalo se, že třetina lidí 3D prostě nevidí. Fyziologie řekla: „Vítejte, ale... smůla.“ Někdo viděl efekt slabě, jiný vůbec. A pak přišly bolesti hlavy. Nevolnost. A ten nepříjemný pocit, že byste možná udělali líp, kdybyste si radši přečetli knihu.
Když už jste měli televizi, brýle a předpis na ibuprofen, došlo vám, že to slavné „vtažení do jiné dimenze“ znamená tři animované filmy, pár mizerně převedených akčních trháků a ESPN 3D, kde běží… baseball. Když vám Transformeři ve 3D připadají spíš jako čekání v lékárně, něco je špatně.
A obsah? Nikdy pořádně nepřišel. Proč by někdo točil něco speciálně pro 3D, když 2D funguje skvěle a nedělá vám z hlavy mikrovlnku? Studia to vzdala. Televizní stanice také. I Blu-ray 3D disky ležely na pultech jako zapomenuté vaničky zmrzliny tající vedle firemní tiskárny.
A když se zdálo, že by 3D mohlo dostat ještě jednu šanci… přišlo 4K. A HDR. Najednou televize ukazovaly obraz tak ostrý, že jste viděli i póry na tváři moderátora. Bez brýlí. Bez nevolnosti. A světe div se – lidé si vybrali tohle.
Výrobci, kteří právě nalili do vývoje 3D rozpočty menších států, teď seděli na skladech plných nenošených brýlí, neprodaných televizí a zákazníků, kteří jen pokrčili rameny: „Víte co, já zůstanu u dobrého starého 2D.“
V roce 2017 byly 3D televize oficiálně mrtvé. LG, Sony, Panasonic, Philips – všichni jednohlasně oznámili: „Končíme.“ Standardem se zase stalo 2D. Brýle vyhynuly. A nikdo neuronil ani slzu.
Jen IMAX zůstal a drží se 3D zuby nehty jako nostalgický děda – hlavně proto, že nikdo nechce přiznat, že dal patnáct euro za dvouhodinovou nevolnost.
Když se před lety 3D technologie konečně vřítila do našich obýváků, připadali jsme si, jako bychom skočili do budoucnosti s jetpackem z čisté sci-fi. Nebyla to jen další hračka typu chytrý ovladač nebo obrazovka, která se ohne víc než jogín po pěti energetických nápojích. Ne, tohle byl slib – slavnostní přísaha, že už nebudete filmy jen sledovat, ale žít v nich. Proletíte se s Avatarem, utopíte se v Titanicu a vybuchnete po boku každé ohnivé koule, kterou Michael Bay kdy s láskou odpálil. Stačilo jen pořídit si televizi za víc než celou kuchyň a nasadit si brýle, ve kterých jste vypadali jako komparzista z laciného vesmírného filmu. A pak – šmytec. Za tři roky tyhle zázračné krabice zmizely z obchodů, jako by je někdo odvolal zpátky na mateřskou loď z Oblasti 51. Začalo to samozřejmě v kině. Už v padesátých letech, kdy byl svět ještě černobílý a reklamy na cigarety považovali za vrchol elegance, dostávali diváci ty proslulé papírové brýle s červeným a modrým sklem. Lidé to milovali. Chvíli. Ale obraz byl tak příšerný, že by si je nenasadil ani pes. Pak přišel Avatar. Tržby rostly rychleji než sebevědomí Elona Muska a vypukly závody. Samsung, Sony, LG – všichni chrlili 3D televize na trh, jako by tím léčili nudu. Neměli jste-li doma 3D televizi za tři tisíce euro, byli jste automaticky milovníkem chudoby a dvourozměrného smutku. Ale… úplně ne. Protože když jste si toho předraženého technického obra konečně dotáhli domů a zapnuli ho, přišla rána reality. Potřebovali jste brýle. A ne ledajaké. Byly to ty, ze kterých vás rozbolela hlava, vybíjely se rychleji než vaše motivace v posilovně a mizely za gaučem přesně ve chvíli, kdy měl film začít. I když jste zvládli všechno správně, ukázalo se, že třetina lidí 3D prostě nevidí. Fyziologie řekla: „Vítejte, ale... smůla.“ Někdo viděl efekt slabě, jiný vůbec. A pak přišly bolesti hlavy. Nevolnost. A ten nepříjemný pocit, že byste možná udělali líp, kdybyste si radši přečetli knihu. Když už jste měli televizi, brýle a předpis na ibuprofen, došlo vám, že to slavné „vtažení do jiné dimenze“ znamená tři animované filmy, pár mizerně převedených akčních trháků a ESPN 3D, kde běží… baseball. Když vám Transformeři ve 3D připadají spíš jako čekání v lékárně, něco je špatně. A obsah? Nikdy pořádně nepřišel. Proč by někdo točil něco speciálně pro 3D, když 2D funguje skvěle a nedělá vám z hlavy mikrovlnku? Studia to vzdala. Televizní stanice také. I Blu-ray 3D disky ležely na pultech jako zapomenuté vaničky zmrzliny tající vedle firemní tiskárny. A když se zdálo, že by 3D mohlo dostat ještě jednu šanci… přišlo 4K. A HDR. Najednou televize ukazovaly obraz tak ostrý, že jste viděli i póry na tváři moderátora. Bez brýlí. Bez nevolnosti. A světe div se – lidé si vybrali tohle. Výrobci, kteří právě nalili do vývoje 3D rozpočty menších států, teď seděli na skladech plných nenošených brýlí, neprodaných televizí a zákazníků, kteří jen pokrčili rameny: „Víte co, já zůstanu u dobrého starého 2D.“ V roce 2017 byly 3D televize oficiálně mrtvé. LG, Sony, Panasonic, Philips – všichni jednohlasně oznámili: „Končíme.“ Standardem se zase stalo 2D. Brýle vyhynuly. A nikdo neuronil ani slzu. Jen IMAX zůstal a drží se 3D zuby nehty jako nostalgický děda – hlavně proto, že nikdo nechce přiznat, že dal patnáct euro za dvouhodinovou nevolnost.
